2014
Číslo 2 / ročník 2
Když dítě stůně…ušlou mzdu kompenzuje ošetřovné
Možná tu a tam řešíte, jak zajistit péči o nemocného potomka a zda k tomu využít dovolenou, nebo si nechat od lékaře napsat paragraf. Obecně známým faktem je povinnost zaměstnavatele omluvit dočasnou nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu ošetřování dítěte, které je mladší deseti let. Tato povinnost zaměstnavatele a právo zaměstnance vyplývá z ustanovení § 191 zákoníku práce.
Na rozdíl od situace, kdy zaměstnanec pouze vykoná doprovod rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení, nenáleží zaměstnanci při ošetřování dítěte mladšího deseti let náhrada mzdy nebo platu. Nicméně zaměstnanec není po dobu své ošetřovatelské činnost zcela bez finančních prostředků. Peněžní zajištění zaměstnanci poskytne okresní správa sociálního zabezpečení ve formě dávky nemocenského pojištění, která se nazývá ošetřovné.
| Podmínkou pro přiznání dávky je předchozí platba nemocenského pojištění (za rodiče - zaměstnance jej povinně platí zaměstnavatel). Nárok na ošetřovné nemají podnikatelé (pokud si dobrovolně neplatili pojištění) nebo nezaměstnaní. |
Ošetřovné není nemocenská
Ošetřovné má mnoho společného s úpravou nemocenské, nicméně existuje i celá řada podstatných rozdílů. Doba poskytování ošetřovného (tzv. podpůrčí doba) může činit maximálně 9 kalendářních dnů. V případě, že dítě vychovává osamělý zaměstnanec, tak je podpůrčí doba prodloužena až na 16 kalendářních dnů. Oproti nemocenské existuje výhoda, že podpůrčí doba u ošetřovného začíná již od prvého dne potřeby ošetřování.
S výpočtem pomůže kalkulačka
Výše ošetřovného může patřit k důležitým skutečnostem při rozhodování, zda by nebylo pro rodiče z finančního hlediska výhodnější řešit ošetřování svého dítěte na základě řádné dovolené. Konkrétní výši ošetřovného je možné velmi snadno a velmi rychle vypočítat na různých veřejně přístupných kalkulátorech (např. http://kalkulacky.idnes.cz/cr_vypocet-podpory-pri-osetrovani-clena-rodiny-2014.php). V této souvislosti může být zajímavé si uvědomit některé podstatné skutečnosti. Pro určení výše ošetřovného je klíčový tzv. denní vyměřovací základ, který je vypočítán z celkové hrubé mzdy za předchozích 12 kalendářních měsíců, vydělené počtem kalendářních dnů připadajících na dané období.
Pro účely nemocenského pojištění je ovšem denní vyměřovací základ dále ponížen a to rozdílně dle jeho výše. Při úpravě vyměřovacího základu se používají tzv. redukční hranice. Vyměřovací základ z částky pro určení ošetřovného do tzv. první redukční hranice je ponížen o 10 %, do druhé redukční hranice je ponížen o 40 % a do třetí redukční hranice pak ponížen o 70 %, k částce nad třetí redukční hranici se již nepřihlíží.
Výše ošetřovného v letošním roce
Pro období roku 2014 jsou redukční hranice určeny následujícím způsobem: první redukční hranice činí 865 Kč, druhá redukční hranice činí 1.298 Kč a třetí redukční hranice pak 2.595 Kč. Pro dosažení první redukční hranice je nutné, aby hrubá mzda přesáhla 26.000 Kč. K druhé a třetí redukční hranici pak dosáhnou jen ti zaměstnanci, kteří mají hrubou mzdu vyšší než 39.000 Kč či 79.000 Kč.
Teprve z takto určeného denního vyměřovacího základu je určeno ošetřovné, které činí 60 %. Při hrubé měsíční mzdě 15.000 Kč tak vychází denní ošetřovné na 267 Kč. Pokud by ovšem hrubá mzda měsíční činila 30.000 Kč, tak by denní ošetřovné představovalo částku 512 Kč. Čistě z finančního hlediska se tedy oproti pobírání řádné mzdy nikdy nemůže ošetřovné vyplatit. Zvlášť nevýhodné je pak pro osoby s vyššími příjmy. Nejenom z toho hlediska představuje neocenitelnou pomoc např. babička, která dokáže nemocné dítě pohlídat, aniž by byl rodič musel v práci nepřítomný. Na druhou stranu, pokud stačí k vyléčení nemoci dítěte doba 9 dní tak pořád není tak zle. Mnohem hůře, a to samozřejmě nejenom z finančního hlediska, je na tom rodič, jehož dítě vyžaduje ošetřování delší dobu, než kolik činí podpůrčí doba v případě ošetřovného. Na tuto skutečnost bychom měli pomyslet vždy, když budeme nervózně přemýšlet, na kolik nás ta dětská nemoc vyšla.
| Příslušný tiskopis vystaví ošetřující lékař osoby, která onemocněla, školní zařízení (při jeho uzavření) nebo orgán ochrany veřejného zdraví, zpravidla hygienická stanice (při nařízené karanténě). Ošetřující osoba tiskopis neprodleně předá svému zaměstnavateli. |
Číslo 5 / ročník 2
Seriál - Nový občanský zákoník
Z hlediska historie českého soukromého práva bylo datum 1. 1. 2014 zlomové. Tímto dnem totiž nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., tedy nový občanský zákoník. Postupně představujeme některé konkrétní změny, které tento zcela klíčový právní předpis přináší.
4. díl: Společní jmění manželů
Nový občanský zákoník zachová stěžejní části dosavadní úpravy společného jmění manželů (SJM). Ve svém krátkém článku jsem se proto zaměřil především na vylíčení základů této tolik praktické problematiky. Vzhledem ke značné komplikovanosti dané oblasti práva je nutné konkrétní problém řešit vždy v souladu s komplexní právní úpravou. Její vylíčení ovšem není v tomto krátkém článku možné.
Co patří do společného jmění?
Dle ustanovení § 709 nového občanského zákoníku platí, že SJM tvoří nejenom to, co nabyli oba manželé během trvání manželství, ale i to, co nabyl během dané doby jen jeden z manželů. Z uvedené zásady ovšem existuje celá řada výjimek. Do SJM tak např. nepatří věci, které slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů. Další velmi podstatnou skupinu, která nepatří do SJM, tvoří věci, které nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, pokud ovšem zůstavitel neprojevil v pořízení pro případ smrti jiný úmysl. Součástí SJM se ovšem stává zisk, který plyne manželovi z jeho výhradního majetku. Pokud tedy během manželství zdědí jeden z manželů starší rodinný domek, tak se tato nemovitost nestane součástí SJM, ale bude ve výlučném vlastnictví manžela, který tuto nemovitost získal. Pokud se ovšem manžel rozhodne získaný domek pronajmout, tak se již nájemné stane (na rozdíl od samotné nemovitosti) součástí SJM.
SJM ovšem netvoří pouze věci a práva, ale i dluhy převzaté za trvání manželství. Pojem převzaté znamená, že tyto dluhy manžel záměrně převzal. Dluh vzniklý na základě smlouvy o půjčce tak bude do SJM patřit. Dluh, který představuje závazek uhradit vzniklou škodu ovšem již nikoliv, protože povinným z tohoto dluhu se manžel stal proti své vůli - dluh nepřevzal. Nicméně i zde existuje celá řada výjimek. Tu nejdůležitější představuje situace, kdy je dluh převzat jen jedním z manželů, bez souhlasu toho druhého, aniž by se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
Jak je všeobecně známo, tak je možné SJM rozšířit či naopak je zúžit. Manželé si dokonce mohou sjednat režim oddělených jmění či režim vyhrazující vznik SJM až ke dni zániku manželství. Rozdíl mezi oběma způsoby existuje vlastně jen v případě zániku manželství. V případě odděleného jmění neproběhne žádné dělení, v případě druhého uvedeného režimu se SJM rozdělí takovým způsobem, jako by společné jmění existovalo po celou dobu manželství.
Zasáhnout může i exekutor
Je zcela zřejmé, že různé změny v SJM mohly být zneužívány nepoctivými dlužníky za tím účelem, aby se vyhnuli placení svých závazků. Tomuto nepoctivému jednání má zabránit mj. ustanovení § 42 exekučního řádu. Dle daného ustanovení je možné nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů dokonce i tehdy, pokud se jedná jen o dluh jednoho z manželů a to i v tom případě, že dluh vzniknul ještě před uzavřením manželství. Pouze pro účely výkonu rozhodnutí se za majetek patřící do SJM povinného považuje
i majetek, který není součástí SJM jen z toho důvodu, že na základě rozhodnutí soudu,
či smlouvy mezi manžely došlo k omezení jeho rozsahu. Toto ustanovení může mít značné následky pro manžela, který sám není zadlužen. Tomu náleží jako základní obrana tzv. vylučovací žaloba, kterou by prokázal, že daný majetek není součástí SJM. V případě, že manžel takové skutečnosti neprokáže, bude uplatněna zásada, dle které jsou podíly obou manželů stejné. V této míře pak bude SJM pro vydobytí výlučného dluhu využito. V případě, že by se ovšem nejednalo o osobní dluh manžela, ale o dluh v rámci SJM, tak byl využit veškerý majetek náležící do SJM.
Krátce jsem zde upozornil na některé skutečnosti, které souvisí s problematikou SJM. V případě konkrétního problému ovšem doporučuji konzultaci s právníkem.
Číslo 4 / ročník 2
Seriál - Nový občanský zákoník
3. díl: Výživné
Nový občanský zákoník nezapomíná na otázku výživného. Oproti předešlé právní úpravě nenastaly u této problematiky žádné větší změny. Nicméně vzhledem k velké závažnosti této úpravy, je vhodné zmínit některé její aspekty. Nový občanský zákoník upravuje vyživovací povinnost v těchto případech:
Výživné mezi manžely má oběma zajistit zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost vzniká uzavřením manželstvím a trvá po celou dobu jeho existence. Není zde podmínkou, aby byl jeden z manželů odkázán výživou na druhého. Vyživovací povinnost mezi manžely se uplatní i tehdy, pokud jsou oba manželé sice schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby (individuálně), avšak v rozdílné míře, která by představovala rozdíl v jejich životní úrovni.
Výživné mezi rozvedenými manžely se naproti tomu uplatní pouze ve velmi omezených případech. Musí být splněna podmínka, že rozvedený manžel není schopen živit se sám a tato skutečnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. V praxi se např. může jednat o situaci, kdy rozvedený manžel není schopen nastoupit do zaměstnání, protože musí pečovat o své invalidní dítě.
V případě výživného mezi rodiči a dětmi je klíčové ustanovení § 915 občanského zákoníku, dle kterého má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Naproti tomu je dítě povinno svým rodičům zajistit dostatečnou výživu. Konkrétně v případě, kdy nízký starobní nebo invalidní důchod, nestačí rodiči na zajištění základních (odůvodněných) potřeb. Přednost před vyživovací povinností vůči rodičům má ovšem přímo ze zákona vyživovací povinnost mezi manžely.
O vyživovací povinnosti mezi potomky a předky hovoří § 910 občanského zákoníku. Klíčový je odst. 3 tohoto paragrafu, dle kterého platí, že vzdálenější příbuzní (tedy např. prarodiče) mají vyživovací povinnost jen tehdy, pokud ji nemohou plnit bližší příbuzní. Vnučka tak má ze zákona vyživovací povinnost vůči své babičce pouze v tom případě, že její (tj. babičky) děti nemohou vyživovací povinnost plnit.
Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané ženě nebo matce má garantovat určitý příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Nárok na tento druh výživného je ovšem omezen na dobu do dvou let od narození dítěte.
Neplacení výživného je trestný čin
Největším problémem u výživného je určení jeho výše a možnost efektivně ho vymoci. Výši nároku výživného na dítě i způsob jeho vymáhání lze orientačně dohledat na internetu či se informovat v bezplatné poradně. Vždy je ovšem dobré vědět, že v případě dlouhodobého neplacení výživného (alimentů) je možné podat trestní oznámení. Ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu § 196 trestního zákoníku totiž není nutné, aby se rodič dítěte aktivně vyhýbal splnění své vyživovací povinnosti. Zanedbání povinné výživy se dopustí dokonce i rodič, který neplní svou vyživovací povinnost po dobu delší než čtyři měsíce i pouze z důvodu své nedbalosti. Neplacení výživného tak může mít značné důsledky.
Číslo 3 / ročník 2
Seriál - Nový občanský zákoník
2. díl: Náhradní rodinné péče
Ne každé dítě má to štěstí, že může harmonicky vyrůstat ve své vlastní rodině. Pokud dítě nemůže zažít výhody dětství v rodinném prostředí, tak je nutné řešit jeho problém i pomocí institutů náhradní rodinné péče. Úprava náhradní rodinné péče je v občanském zákoníku velmi komplikovaná, za pozornost však stojí některé pojmy, které přímo či nepřímo s danou problematikou souvisí.
Adopce, nebo osvojení
Hovorová čeština preferuje pojem adopce, občanský zákoník ovšem hovoří o osvojení. Oba pojmy jsou shodné a představují přijetí cizí osoby za vlastní. Na základě osvojení tak vzniká zcela nový právní a rodinný vztah. Z tohoto hlediska nepatří osvojení mezi instituty náhradní rodinné péče. Je zajímavé, že na základě úpravy v novém občanském zákoníku je možné osvojit za určitých okolností dokonce i zletilou osobu. O osvojení rozhoduje soud, je vždy bezpodmínečně nutný souhlas rodičů dítěte. Osvojením právně zaniká příbuzenský poměr mezi osvojeným dítětem a původní rodinou, i práva a povinnosti z tohoto příbuzenského poměru.
Občanský zákoník reguluje problematiku osvojení poměrně detailně, a to vzhledem k mimořádnému zásahu do osobního života dítěte. Existuje dokonce podrobná úprava za jakých okolností a do jakého data mohou rodiče odvolat svůj souhlas s osvojením.
Poručenství
Pokud není žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou povinnost, tak je soud povinen jmenovat poručníka, který je ve své činnosti podřízen soudu. Do devadesáti dnů po svém jmenování poručník předloží soudu soupis jmění dítěte. Poručník podává soudu pravidelně zprávy o osobě dítěte a o jeho vývoji a předkládá účty ze správy jeho jmění. Poručníkem může být i orgán sociálně právní ochrany dítěte. Pokud je poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje a péče o jmění dítěte je značně obtížná zejména pro jeho rozsáhlost, může poručník navrhnout, aby soud jmenoval pro správu jmění dítěte opatrovníka.
Střetu zájmů zabrání opatrovník
Soud jmenuje dítěti opatrovníka, pokud hrozí střet zájmů dítěte na straně jedné a jiné osoby na straně druhé, zákonný zástupce dostatečně nehájí zájmy dítěte, nebo je-li to v zájmu dítěte z jiného důvodu, anebo stanoví-li tak zákon. Opatrovnictví tak lze rozdělit na opatrovnictví kolizní, opatrovnictví pro správu majetku a opatrovnictví z jiného důležitého důvodu.
Pěstounství – rodiče nejsou zcela ze hry
Pěstounství představuje situaci kdy je dítě svěřeno soudem do osobní péče cizího člověka. Děje se tak zpravidla v případech, kdy rodiče nedali souhlas k osvojení dítěte. Těm zůstává právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat, mají právo na informace o dítěti, ledaže soud rozhodne jinak. V případě pěstounství stanoví soud rodičům dítěte rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetek. Rodiče jsou povinni takto stanovené výživné platit státu, který je vyplácí pěstounovi v rámci dávek pěstounské péče.
Dle občanského zákoníku platí, že soud může svěřit dítě zájemcům o pěstounskou péči do tzv. předpěstounské péče, jejíž délka je stanovena dle okolností případu. Nad průběhem a úspěšností předpěstounské péče vykonává soud dohled.
Dítě v péči jiné osoby
Pokud o dítě nemůže osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může svěřit soud dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče nenahrazuje pěstounskou či předpěstounskou péči, ani péči, která musí předcházet osvojení. Soud dá přednost příbuznému dítěte, nebo osobě dítěti blízké, pokud to neodporuje zájmům dítěte. Toto řešení je nejčastěji používáno jako přechodné. Na rozdíl od pěstounské péče jsou rodiče povinni hradit soudem stanovené výživné přímo pečující osobě.
Ústavní výchova
Občanský zákoník chápe nařízení ústavní výchovy pouze jako zcela krajní řešení. Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů nebo osob, kterým bylo dítě svěřeno, nemohou být sami o sobě důvodem pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte. Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let. Soud ji může prodloužit, jestliže k tomu trvají důvody. Pokud soud rozhodne o umístění dítěte do ústavní výchovy, upraví i rozsah vyživovací povinnost rodičů.
Nezbývá než si přát, aby co možná nejvyšší množství dětí vyrůstalo v harmonickém rodinném prostředí. Pokud takové prostředí nebude moci poskytnout vlastní rodina, lze jen doufat, že bude poskytnuté prostřednictvím náhradní rodinné péče.
Číslo 1/ ročník 2
Seriál - Nový občanský zákoník
Z hlediska historie českého soukromého práva je datum 1. 1. 2014 zlomové. Tímto dnem totiž nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., tedy nový občanský zákoník. Některé konkrétní změny, které tento zcela klíčový právní předpis přináší, postupně představíme v několika příštích číslech…
1. díl: Ochrana spotřebitele
Dnešní příspěvek věnuji jedné z mnoha, o to však důležitějších problematik, která se týká každého z nás, a to ochraně práv spotřebitele.
Nový občanský zákoník tuto problematiku neřeší žádným revolučním způsobem. Nová úprava práv spotřebitele má dle důvodové zprávy usilovat o „přehlednější systematické uspořádání právních pravidel o ochraně spotřebitele a o jejich přesnější i srozumitelnější vyjádření“. I přesto, že dané změny nejsou z hlediska práv spotřebitele v žádném případě převratné, tak je dle mého názoru vhodné se touto úpravou detailněji zabývat. Jedná se totiž o právní normy s velmi praktickým dopadem, které mohou předejít řadě závažných problémů.
Kdo je to spotřebitel?
Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., je spotřebitel každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Postavení spotřebitele tak může mít i podnikatel, pokud uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem pro své soukromé účely, které nesouvisí s jeho podnikatelskou činností. Pokud si tedy instalatér v rámci své podnikatelské činnosti nakoupí vodovodní baterie, tak nemá postavení spotřebitele. Pokud si ovšem ten samý instalatér přes internet objedná oblíbený seriál, tak mu již výhodnější postavení spotřebitele náleží.
Spotřebitel má svá práva!
Být v postavení spotřebitele je velmi výhodné např. při uzavírání smluv distančním způsobem, tedy za použití prostředků komunikace na dálku. Prakticky se jedná o smlouvy uzavírané např. přes internet, pomocí automatického telefonu, či elektronické pošty. Celou řadu výhod pak přináší postavení spotřebitele při smlouvách, které byly uzavřeny mimo prostory obvyklé pro podnikatelovo podnikání. Prakticky se tak může jednat o situaci, kdy je smlouva uzavřena během zájezdu organizovaného za účelem propagace a prodeje zboží.
Dle mého názoru asi bezkonkurenčně největší výhody spojené s postavením spotřebitele, představuje možnost odstoupit (i bez udání důvodů) od distanční smlouvy a od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé pro podnikatelovo podnikání. Dle ustanovení § 1829 zákona č. 89/2012 Sb., může spotřebitel od těchto smluv odstoupit i bez udání důvodů a to ve lhůtě čtrnácti dnů. V případě kupní smlouvy běží tato lhůta ode dne převzetí zboží. Pokud spotřebitel od smlouvy odstoupí, je podnikatel povinen vrátit mu všechny peněžní prostředky, a to dokonce i včetně nákladů na dodání, které od spotřebitele přijal. Pouze pokud spotřebitel zvolil jiný, než nejlevnější způsob dodání zboží, který podnikatel nabízí, tak je podnikatel povinen spotřebiteli vrátit pouze náklady na nejlevnější dodání zboží. Náklady na vrácení zboží nese celkem logicky sám spotřebitel.
Nicméně pokud podnikatel nesdělí dopředu spotřebiteli, že spotřebitel ponese v případě odstoupení od smlouvy náklady spojené s navrácením zboží, tak je podnikatel povinen uhradit dokonce i tyto náklady. Na druhou stranu ovšem platí, že dle § 1832 zákona č. 89/2012 Sb., není podnikatel povinován vrátit přijaté peněžní prostředky dříve, než mu spotřebitel zboží předá, nebo než prokáže, že zboží podnikateli odeslal.
Není v možnostech tohoto krátkého článku upozornit na veškeré aspekty spotřebitelského právo. To rovněž ani nemělo být jeho účelem. Mým hlavním cílem bylo upozornit na skutečnost, že v některých případech náleží spotřebiteli právo odstoupit zcela bez udání důvodů od již uzavřené smlouvy. Tato skutečnost má rovněž obrovskou důležitost, protože může zcela zamezit škodě, která by spotřebiteli vznikla při uzavření smlouvy např. během nákupního výletu, který byl organizován různými pochybnými prodejci, dnes díky slavnému dokumentu rovněž označovanými jako tzv. „Šmejdi“.
2013
Odpovědnost za škodu, aneb nevodíme děti na řetězu
Období před vánočními svátky je krásné nejenom pro děti, ale většinou i jejich rodiče. Nicméně zaneprázdnění rodiče mohou, díky svému vytížení, velmi snadno polevit při náležitém dohledu nad svými ratolestmi. Malé dítko pak může (nejenom před svátky) svou neopatrností způsobit rozsáhlou škodu. Adventní či vánoční období pak může být pokaženo nutností řešit nečekané problémy.
Jak současný, tak i budoucí občanský zákoník vychází z celkem logické zásady, že osoba, která zanedbala náležitý dohled, je povinna společně a nerozdílně uhradit škodu, kterou způsobil nezletilý. Z této zásady tak vyplývá, že i rodiče mohou za určitých okolností být povinni uhradit škodu, kterou způsobilo jejich nezletilé dítko. Klíčové je posoudit, co má vlastně takový náležitý dohled představovat. Nejpřesnější obrázek o tomto pojmu si můžeme udělat na základě rozhodovací praxe soudů.
Pozor na nevhodné dárky
Nevyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 23. října 2003[1] mj. konstatoval: „Za situace, kdy u patnáctiletého nezletilého se projevují kázeňské problémy a jeho chování ve škole vyžadovala neustálý dozor a kontrolu, aby nedocházelo k přestupkům, spočívá náležitý dohled rodičů i ve zvýšeném zájmu o jeho chování, zájmy a záliby, o jeho činnost ve volném čase a celkové výchovné působení, aby byly odstraněny nedostatky v jeho chování a předešlo se dalšímu jeho závadnému jednání.“ V daném případě tak byli povinni rodiče nezletilého uhradit škodu, kterou jejich syn způsobil střelbou ze vzduchovky a to i přesto, že samotné střelbě nebyli přítomní a dokonce ani nevěděli, že jejich syn má k dispozici funkční vzduchovku. Na tomto případu je ovšem smutný rozsah zranění, které nezletilý způsobil a i relativně malá výše odškodného, které bylo vypočteno dle tehdy platné a účinné vyhlášky.
V rozsudku ze dne 23. října 2003[2] Nejvyšší soud vyslovil následující: Rodič nezletilého, který nepředpokládal, že nezletilý může vozidlo použít k jízdě, a který nezletilému umožnil dispozici s vozidlem tím, že mu v době své nepřítomnosti vůz a klíče nechal volně přístupnými, umožnil svou nedbalostí užití dopravního prostředku …a odpovídá společně s nezletilým za škodu jím způsobenou při řízení dopravního prostředku bez vědomí rodiče. V daném případě museli rodiče sedmnáctiletého chlapce uhradit škodu, kterou způsobil jejich syn při tajném automobilovém výletu.
Možná i při výběru dárků je dobré si vzpomenout na tato soudní rozhodnutí. Ne každý dárek je pro malé dítě vhodný. Některé dárky pak přímo svým charakterem představují přímo první krok ke vzniku nežádoucí škody. Nemusí se vždy jednat jen o extrémní případy typu zábavné pyrotechniky, ale i o např. různá sportovní náčiní, která jsou vzhledem k věku dítěte nevhodná (prak, sportovní luk).
V případě způsobené škody výmluvy neobstojí
Česká média v nedávné době referovala o velmi zajímavém případu zničené vázy v harrachovském muzeu skla. V tomto případě měli rodiče velké štěstí, že dozor nevykonávali oni, ale základní škola, které ke své značné újmě vzala své žáky na výlet. Dozor v muzeu byl ze strany školy poměrně podceněn, protože se mu věnoval pouze jeden učitel. Když se pak jednomu problémovému žáku podařilo rozbít vázu s hodnotou vyšší než milion Kč, tak již bylo neštěstí na světě. Škole během zdlouhavých soudních jednání nepomohlo ani poukázání na skutečnost, že organizátor výstavy cennou vázu nepojistil i přesto, že se k tomu jejímu vlastníku smluvně zavázal. Základní škola nakonec na základě soudního rozhodnutí odpovídala za způsobenou škodu společně s nezletilým žákem.
V této souvislosti tak Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 8. října 2010[3] konstatoval, že „Právní posouzení odpovědnosti žalované podle ustanovení § 422 odst. 1, 2 obč. zák. společně a nerozdílně s nezletilcem, který v době, kdy škola byla povinna nad ním vykonávat dohled, svým nevhodným chováním způsobil škodu rozbitím vázy při prohlídce v muzeu, je zcela správné a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, včetně závěru o tom, že škola se odpovědnosti nezprostila. Jestliže tehdy nezletilý žák se již v minulosti dopouštěl závadného chování ve škole a byla mu opakovaně udělena třídní důtka, je jednoznačné, že právě s ohledem na jeho vlastnosti a sklony a na jeho dosavadní chování, vyžadoval vyšší míru dozoru, kontroly a výchovného vedení, a to i při organizované mimoškolní činnosti.“
Všem rodičům tedy můžeme doporučit maximální ostražitost nejenom při prohlídce muzea s cennými exponáty, ale i při návštěvách příbuzných či kamarádů. Rozbitá váza u sousedů, následky převrženého vánočního stromečku se zapálenými svíčkami, či naneštěstí stále velmi častěji nesprávně odpálená petarda, mohou vést k povinnostem rodičů uhradit vzniklou škodu.
Osobně tak přeji všem rodičů a učitelům nejenom hodně lásky ke svým dětem a žákům, ale i schopnost důsledné výchovy a navíc pak obrovské množství štěstí, které je při jejich náročné činnosti rovněž velmi důležité.
Právník radí: Na návštěvu lékaře máte nárok
Každodenní pracovní realita přináší některé problémy ve vztazích se zaměstnavatelem, zvláště pokud se jedná o zajištění potřeb dětí v rámci pracovní doby rodičů. Na co mají zaměstnanci nárok, nám připomněl JUDr. Martin Šestauber.
Jedním z právních předpisů s velkým praktickým dopadem (nejenom) pro rodiče je nařízení vlády
č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Dané nařízení mj. upravuje možnosti lékařského vyšetření či ošetření během pracovní doby, stejně i doprovod rodinného příslušníka k lékaři, či poskytnutí volna při svatbě, pohřbu či narození dítěte.
V případě lékařského vyšetření či ošetření má zaměstnanec nárok na pracovní volno s náhradou mzdy za předpokladu, že vyšetření či ošetření bylo provedené ve zdravotnickém zařízení, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec zvolil, a které je nejblíže bydlišti nebo pracovišti zaměstnance a je schopné potřebnou zdravotní péči poskytnout. Další nutnou podmínkou je, aby vyšetření nebylo možné provést během pracovní doby.
Podobné podmínky jsou stanovené i pro doprovod rodinného příslušníka k lékaři. Je celkem logické, že pokud zaměstnanec pobírá ošetřovné z nemocenského pojištění, nepřísluší mu náhrada mzdy nebo platu. Naproti tomu může být pro řadu čtenářů novinkou, že nárok na náhradu mzdy či platu mají nejenom v případě doprovodu svého dítěte, ale i v případě doprovodu manžela (druha), či svých rodičů či prarodičů a dokonce i rodičů a prarodičů manžela.
Pracujte z domova
Někteří kritici poukazují na skutečnost, že české pracovní právo není příliš flexibilní. Nicméně
i v českém prostředí je možný výkon práce z domova, tzv. home office. Dle § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, totiž může být závislá práce vykonávána nejenom na pracovišti zaměstnavatele, ale i na jiném dohodnutém místě. Toto ustanovení tak umožňuje práci z domova, která může být v některých případech výhodná jak pro zaměstnance, tak i pro zaměstnavatele. Práce z domova nesmí být samozřejmě jednostranně nařízená, ale je vždy nutná vzájemná dohoda zaměstnance se zaměstnavatelem.
Přesčasová práce má svá omezení
Často řešeným tématem mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci je práce přesčas. Je zajímavé, že zaměstnavatel může zaměstnanci práci přesčas jednostranně nařídit, vzájemná dohoda zde není nezbytnou podmínkou. Nicméně zákoník práce stanoví celou řadu omezení ohledně rozsahu takto vykonávané práce. Především nesmí rozsah nařízené práce překročit více než 8 hodin v jednotlivém týdnu. Zároveň pak 150 hodin v kalendářním roce.
Zákoník práce zakazuje vykonávat práci přesčas těhotným ženám. Ty tak nesmí vykonávat práci přesčas i v případě, že by s ní souhlasily. Naproti tomu rodičům, kteří pečují o dítě mladší než 1 rok, nesmí být práce přesčas pouze nařízena. Z uvedeného vyplývá, že např. zaměstnankyni, která sama pečuje o dvě nezletilé děti ve věku 2 a 4 roky, může být práce přesčas (při splnění veškerých dalších zákonných náležitostí) nařízena. Péče o dítě v předškolním věku, které je starší než 1 rok, tak sama o sobě není pro zaměstnavatele překážkou, aby práci přesčas nařídil.
Nejenom v pracovním právu může u každého závazného ustanovení nastat celá řada praktických problémů při jejich výkladu. Z důvodu náročnosti problematiky není možné popsat ve stručnosti veškerá hlediska, která jsou spojená s problematikou právní úpravy osobních překážek práci, práce z domova či práce přesčas. Cílem této krátké poznámky mohlo být pouze upozornit na některé oblasti dané problematiky.
[1] sp. zn. 25 Cdo 1333/2001
[2] sp. zn. 25 Cdo 214/2002
[3] sp. zn. 25 Cdo 2204/2008