(+420) 386 801 623

Lásky čas

Je jaro. Období svou podstatou tak trochu žadonící o malé zamyšlení se nad láskou, vztahy, manželstvím. I když, ne vždy jarní pohoda trvá až do toho dalšího…

Statistická smršť

Není nutné připomínat, že křesťanské manželství je svátostí a takto je svými nositeli v naprosté většině chápáno a přijímáno. Když se ovšem mluví o manželství ve společnosti jako celku, ruku v ruce s ním dnes kráčí téma rozvodu. Statistiky totiž hovoří poměrně neúprosně – více než padesát procent párů se rozvádí. V polovině rozpadajících se svazků je minimálně jedno nezletilé dítě. Intenzita rozvodovosti vrcholí kolem čtyř až pěti let trvání svazku, v průměru pak české manželství „žije“ necelých třináct let. Typickým znakem dnešní doby je tudíž i takzvaná sériová monogamie, tedy stav, kdy člověk za život vystřídá několik manželských partnerů v řadě za sebou. Děti, které v těchto svazcích přicházejí na svět, žijí v systému rodiny se dvěma jádry, tedy tak nějak kolují ve dvou rodinách – matky a otce, někde déle, někde pouze na víkend, ale i tak se těmto odlišným rodinným systémům musejí přizpůsobovat.

Současný trend v životě mladých navíc představují nesezdaná soužití. Není to nic nového, model žití na psí knížku zná svět jako trend již od 60. let 20. století, ale u nás nabyl na síle v posledních dvou desetiletích. Z pokusného stádia, kdy si dvojice zkouší manželství tak nějak nanečisto, se stává postupně trvalý stav. Nejčastěji udávaným důvodem života v kohabitaci, tedy soužití páru bez manželství, je „my na náš vztah žádný papír nepotřebujeme“ a „lépe se pak z takového vztahu odchází“.


Foto: Lásky čas; foto: Gabriela Nováková / Člověk a víra

Musí to tak být?

Zřejmě ano. Manželský status prochází totiž jakousi anomií, tedy rozpadem nebo nedostatkem „hodnoty“ uzavřeného svazku. Za porušení slibu dnes nepřichází žádný společenský „trest“ - vždyť rozvod je přece tak běžný. Když si pár v rámci obřadu dává příslib lásky, úcty a věrnosti, málokdy si uvědomuje, co vlastně druhému slibuje. Především to, že bude ochoten trochu popřít sám sebe a do onoho uvolněného místa své duše přijmout toho druhého, dát mu prostor se v něm samém rozvinout. Že tolerance, o které se v souvislosti s manželstvím tolik hovoří, není otázkou toho, že budu manžela dvakrát týdně "pouštět“ na fotbal, ale o drobných denních maličkostech, které mě na druhém mohou dráždit, ovšem jsem ochoten či ochotna je přehlédnout, přijmout. Že stárneme, potýkáme se s problémy, nemáme pořád dobrou náladu, býváme unavení, pochybujeme. Tedy prostá, tichá každodennost.

Urvi, co se dá

Svou podstatnou roli sehrává hédonismus, jenž se pod heslem ‚žij a užij‘ stává dominantním směrem společenského života. V manželství se projevuje jednoduchou myšlenkovou konstrukcí: Žiju jen jednou a chci si to prostě užít, nechci si kazit život s člověkem, který je takový nebo onaký a už mě prostě nebaví. Mám právo si užít. Ve svém důsledku však obvykle přináší spíš prázdnotu a nespokojenost. A zřejmě souvisí s jistou absencí přesahu lidského života, kterou obvykle přináší život bez víry.

Budiž nám útěchou, že v západní Evropě přichází manželství znovu do módy, tak snad i u nás časem přijdeme na chuť stabilnímu a trvalému partnerství za cenu drobných ústupků a kroků vstříc našemu protějšku, s porozuměním a ochotou přijímat druhého takového, jak byl stvořen, jaký zkrátka je. Vždyť od něj přeci toužíme dostat totéž. (V textu byla využita data Českého statistického úřadu, www.csu.cz).

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, květen 2018 / ročník XXVIII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Práce z lásky

Svět se mění, populace stárne, ztrácíme životní jistoty… to všechno slýcháme z médií doprovázené komentáři a statistikami vysvětlujícími, jak se zmíněné jevy projevují celospolečensky. Ale jak v rodině? Velmi často hutně obloženým sendvičem.

„Jsem v podstatě stále ve stresu. Snažím se zvládnout všechno, ale nám pocit, že to dělám jen nedokonale, pořád někoho z mých milých zanedbávám,“ stýská si jednačtyřicetiletá Markéta, typická představitelka tzv. sendvičové generace, společenského jevu, kdy rodiče nezaopatřených dětí zároveň pravidelně pečují o své stárnoucí rodiče. Jen pro představu: dotýká se to 47 % lidí ve věku mezi 37 - 55 rokem, kteří mají rodiče starší 65 let, potřebující pravidelnou péči, a zároveň děti ve věku do patnácti let. Uprostřed stojící pár je z jedné strany „obložen“ dětmi, z druhé rodiči, a společně pak tvoří právě onen sendvič. V generacích minulých rozhodně nebyl tak častý, jelikož věk prvorodiček byl mnohem nižší. Dnes přesáhl třicet let (jen pro zajímavost – v roce 1990 to bylo 22 let). Je tedy jasné, že kolem čtyřicítky máme ještě velmi malé děti. A až ty budou mít první potomky, bude nám kolem sedmdesáti. Podle předpokladů by v roce 2025 na stovku žen v produktivním věku mohlo připadat 55 lidí starších osmdesáti let.


Foto: Iva Horálková / Člověk a víra

V rámci „labour of love“, tedy česky „práce z lásky“, jak bývá tento fenomén v zahraničí také označován, se ve většině případů jedná o pravidelnou péči, představující úklid, vaření, nákup, ovšem senior či seniorka jsou schopni o sebe pečovat sami, ve svém domově, kde chtějí žít a vést svůj život, i když s dopomocí. To je právě příklad Markétiny rodiny: „Moc ráda k mamince chodím, všechno ráda obstarávám, ale někdy to opravdu nestíhám, protože máme tři nezletilé děti. Nejmladší jde do první třídy, od září přibydou další domácí úkoly. Můj každodenní pocit je: nestíhám, selhávám,“ přiznává.

Srdce velí jasně, ale realita může být jiná. Střední generace, která vyplňuje vnitřek sendviče, bývá obvykle rovněž závislá na dvou příjmech do rodiny, což v současné době podporuje počet uzavřených hypoték na bydlení. A pro centrální pár vyvstává velmi těžká otázka, jak se zachovat, jak celou sendvičovou situaci zvládnout. „Před šesti lety onemocněl můj otec, matku již nemám, a potřeboval péči. Manželka končila rodičovskou dovolenou, tak se alespoň měsíc mohla starat, ale pak byla nucena nastoupit do práce, jinak by jí již nedrželi místo,“ vzpomíná padesátiletý Petr, „vzal jsem si tedy v práci dovolenou do té doby, než se otec uzdravil. Před rokem se situace opakovala. V práci nám odmítli vyjít vstříc dlouhodobým neplaceným volnem, a protože jsme se chtěli o otce starat doma, musela manželka nakonec opravdu z práce odejít, což zásadně změnilo naši ekonomickou situaci, vzhledem k tomu, že platíme hypotéku na bydlení. Úspory docházejí a my řešíme, jak dál, protože dědu chceme mít doma, to však vyžaduje celodenní péči. Také potřebujeme udržet bydlení pro nás a naše děti, navíc první syn půjde brzy na vysokou a my bychom jej samozřejmě chtěli podporovat.“

Jak je patrné, tento mezigenerační dialog v rodině představuje kromě jiného vlastně otázkou sladění péče a práce, což problém přenáší na úroveň, na níž by spolu měli spolupracovat stát, rodina i zaměstnavatelé. A nejedná se pouze o adekvátně nastavenou výši státem přiznaného příspěvku na péči. Velmi efektivním nástrojem, který mají v rukou zaměstnavatelé, je například pružná pracovní doba, nebo sdílené pracovní místo, zkrácený pracovní úvazek, či možnost pracovat z domova. Záleží pouze na jejich vůli, pokud to jde, podat zaměstnanci pomocnou ruku.

 

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, březen 2018 / ročník XXVIII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Velmi dobrá vůle

„Tak se zase ochladilo“, říkám si v duchu, když pomáhám synkovi nasadit si na zimní čepici královskou korunu. Na Tři krále se alespoň u nás vždy ochladí, nebo rozprší, a nejinak je tomu i po letošních teplých vánočních dnech. Taková meteorologická tříkrálová tradice. O to víc jsem pyšná, když se chlapci i děvčata, kteří u nás chodí koledovat, s radostí a úsměvem chystají, přecvičují si koledu, dohadují se, kdo bude psát tříkrálové požehnání posvěcenou křídou, kdo bude mít opálenou tvář. Zima – ta jim vůbec nevadí.

A tak díky spoustě podobných koledníčků máme za sebou jednu z největších charitních akcí v České republice, Tříkrálovou sbírku. Její úspěch je rok od roku výraznější a širší, pomáhá stovkám a tisícům lidí v nouzi, nemocným, znevýhodněným. Málokdo si však uvědomí, že je to také největší akce dobrovolnictví u nás. Kromě nesmírně pomocných finančních darů se koledováním nejen dospělí, ale především děti učí poskytnout svou službu druhému, a to nezištně a s radostí. Osvojují si základy dobrovolnictví, jedné z nejstarších, ale přesto u nás stále velmi nízce zastoupených oblastí v prostoru sociální pomoci a neziskové sféry.

„Dobrovolnictví vidím jako budoucí pilíř sociální práce, nabývá stále více a více na významu,“ je přesvědčena Šárka Kovárnová, odbornice na sociální pomoc a koordinátorka rozvoje sociálních služeb Magistrátu města České Budějovice, sama s dlouholetou dobrovolnickou zkušeností, a doplňuje: „Tuto aktivitu většina z nás chápe jako konkrétní pomoc klientovi, jakéhokoliv typu – pomoc dětem, seniorům, nebo v pacientům v nemocnicích. Ale velmi podstatná je také další forma dobrovolnictví, a to ve vztahu k neziskovým organizacím obecně, tedy pokud jedinec nabídne své znalosti, dovednosti nebo schopnosti pro činnost instituce. Manuální, ale i expertní práce. Například pokud jako truhlář vyrobím zdarma stůl, nebo jako právník či ekonom nabídnu své služby organizaci bez nároku na honorář.“


Foto: Janka Pecherová

Eliška je jednou u dobrovolnic, každý týden věnuje této činnosti dvakrát nebo třikrát svůj čas. Pomáhá dětem ze znevýhodněného prostředí se školní přípravou. Ale nejen to, hrají spolu hry, chodí na procházky, povídají si. Ptám se jí, proč jako vysokoškolačka netráví svůj volný čas zábavou. „Ale pro mě to je zábava,“ odpovídá, „tedy řekněme smysluplná zábava. Na první pohled to možná vypadá, že děti potřebují mne, ovšem je to i naopak. Ze společných aktivit čerpám spoustu energie, bez ní si už svůj život nedovedu představit.“

Co je pro dobrovolníka nejdůležitější, na to se ptám Matěje, který již léta pomáhá v domovech pro seniory. „Asi trpělivost a úcta k lidem,“ říká po chvilce přemýšlení, „bez toho se člověk mění ve stroj, rychle vyhoří. Kdybych něco podobného cítil u sebe, musel bych skončit, ale zatím se mi to díky Bohu nestalo,“ dodává s úsměvem.

V dobrovolnictví se skrývá ještě jeden aspekt, aktivní občanství, tedy vytváření sociálního kapitálu a podpora života v komunitě ve snaze zvýšit společnou kvalitu života. Starostka Hana mi vysvětluje, že u nich v obci touto cestou vystavěli téměř celé dětské hřiště s prostorem pro společenské akce: „Naše obec je malá, ale opravdu téměř všichni se zapojili a přispěli v mezích svých možností nejrůznějšími činnostmi, například několik paní seniorského věku, které si již netroufly na fyzické práce, nabídly nekonečné množství hodin hlídání dětí a pomoci při školní přípravě, když rodiče pracovali.  Skutečně nás to spojilo.“

Jak je vidno, do dobrovolnictví se může zapojit skutečně téměř každý. Neváhejme pomáhat.

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, únor 2018 / ročník XXVIII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Za pět minut vyřízeno

Úpadek, platební neschopnost, dluh, exekuce… slova, která v běžném člověku vyvolávají obavu, i když řada z nás se domnívá, že se nám nic podobného stát nemůže. Jsme přece rozumní a známe své možnosti. Ovšem cesta do sítě dluhů a obtížných splátek je relativně jednoduchá a „schůdná“ téměř pro každého z nás. Právě vysoká četnost nabídek na takzvané nebankovní úvěry spojená s rychlým vyřízením za několik minut nebezpečí výrazně navyšuje.

Vánoce, Vánoce odcházejí

Vánoční svátky jsou z pohledu půjček skutečně rizikovým obdobím. Podle nejnovějších dat společnosti KRUK Česká a Slovenská republika, která se specializuje na správu pohledávek a pomáhá lidem zbavit se dluhů, se v souvislosti s nákupem dárků a jiných „nezbytností“ zadlužuje 15 % obyvatel. Nejčastěji jsou to tzv. spotřebitelské úvěry, a to v řádu několika tisíc až desítek tisíc korun.

Touto nepříjemnou zkušeností si prochází i třicátnice Jana, která si před dvěma lety půjčila na vánoční dárky dvanáct tisíc korun. „Nechala jsem se zlákat reklamami na krásné Vánoce, hlavně skvělé dárky pro děti. Byla jsem tehdy zaměstnaná, splácet ‚jen‘ tisíc korun měsíčně, navíc s odkladem splácení za tři měsíce, mi přišlo naprosto bez problémů. Ovšem po Vánocích jsem o práci přišla, pořádně ji nemám dodnes, a splácet jsem prostě nezačala včas. Nikdo mě nekontaktoval, ani mě nenapadlo, že by mohl nastat nějaký problém. Ale chyba. Když jsem poslala první splátku asi za 4 měsíce, napsali mi, že děkují, ale vzhledem ke zpoždění mi naskočil úrok téměř třicet procent plus náklady za správu půjčky a podobně, která se tak rázem vyšplhala téměř na třicet tisíc korun, a dluh narůstá každou splátkou, již přesně nesplatím k určitému datu, pokud ten měsíc nevyjdu s penězi. Hrůza,“ vypráví se slzami v očích Jana.

Magické RPSN

…čili roční procentní sazba nákladů, v sobě často s úspěchem skrývá řadu dalších poměrně vysokých poplatků a utajenou manipulaci s klientem. Někdy ji doprovází právě ono zmiňované odložení splátek, což je opravdu velký chyták. Již více než rok platí novela zákona o spotřebitelském úvěru, ovšem nejvyšší možná úroková sazba není v českém zákonodárství stanovena, přestože se o tom uvažuje, a i když zakazuje tzv. lichvu, není určena její přesná hranice.


 Foto: Lucie Horníková / Člověk a víra

Chudoba nad poměry

Rychlé, většinou nebankovní půjčky, s sebou nesou kopec problémů. Kromě jednoduchého vyřízení, často online, kdy stačí číslo účtu, občanského průkazu a telefon, nabízejí půjčku i bez prověření. A většina klientů takových společností jsou lidé ve své podstatě velmi chudí. Půjčují si lidově řečeno na lepší život, než si ve své situaci mohou dovolit, neumějí se svou chudobou nakládat. Jejich výdaje překračují příjmy, přesto jsou ochotni si znovu půjčit, aby si mohli koupit třeba nový telefon nebo tablet. „Často slýcháme, že se tito dlužníci, kteří žijí v pronajatém bytě nebo na ubytovně, hájí slovy ‚nic nemám, nic mi nemohou vzít‘, ale to tak není. Přicházejí exekuce na plat, ale i na některé sociální dávky, pokud jsou bez příjmu, navíc dluhy se i dědí,“ vysvětluje Hana Francová, odbornice na sociální politiku působící na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a dodává, že skupinou nejsilněji ohroženou dluhovou pastí jsou dnes zřejmě právě dlouhodobě nezaměstnaní.

Co je v domě, není pro mě

Ale nejsou to jenom spotřebitelské úvěry nebo nebankovní půjčky. I půjčka v prověřeném a solidním bankovním ústavu se může stát neskutečnou přítěží. „Syn se dostal s podnikáním do potíží, má exekuce,“ vypráví Zděnek, který už překročil hranici seniorského věku, „prosil mě, abych si vzal půjčku, normálně v bance, že ji bude splácet za mě. Potřeboval peníze nutně, dokonce mi nabídl jakousi smlouvu, ve které se zavazoval ke splácení. Půjčku však splácet nezačal. V bance mi poradili, ať to dám k soudu, ale přece neudám vlastní dítě. Tak splácím, ale nevím, jestli to vůbec do smrti stihnu všechno zaplatit,“ dodává Zděněk.

Zadlužení seniorů je častější, než bychom asi čekali. Navíc je komplikuje stud na svoji ‚hloupost‘, zamlžování pravdy o skutečném stavu věcí, odkládání řešení. Stává se, že i za relativně malou částku v řádech desítek tisíc se upíšou k ručení bytem nebo domem, o který následně přijdou.

V zásadě platí, že pokud si člověk uvědomí, že není schopen splácet, ihned musí situaci začít řešit. Téměř v každém městě jsou dnes dluhové poradny, občanské poradny, či poradny při finanční tísní, kde s ochotou poradí i s rodinným rozpočtem. Podobnou pomoc je možné nalézt na internetu. Obecně vždy platí zásada: Pokud si už půjčit zkrátka musíte, pak raději v bance, a to jen po řádném přečtení smlouvy, kterou si můžete v klidu vzít domů, prostudovat, nebo nechat přečíst v poradně a zjistit, zda jsou podmínky pro vás bezpečné, splácení schůdné, a pak teprve podepsat.

 

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, leden 2018 / ročník XXVIII; vydává Biskupství českobudějovické


Kam s ním?

S koncem prázdnin a začátkem školního roku začíná houstnout atmosféra v rodinách školáků, a to nejen kvůli shánění pomůcek a přezůvek. Pro většinu z nás vystupuje do popředí otázka, jak naložit s volným, mimoškolním časem našich dětí. Na přetřes přichází téma kroužky.

Často slýcháme věty podobné této: „Když já byl malej, tak jsme prostě běhali s dětma kolem paneláku a byla legrace.“ Jak to, že rodičům, ale ani dětem, dneska tahle aktivita nestačí? Hlavním cílem, proč se snažíme dětem, obzvláště těm základní školou povinným, jejich volný čas organizovat, by měla být zábava a rozptýlení, ovšem s cílem jejich duševního i fyzického rozvoje. V druhém plánu je to samozřejmě snaha odlákat děti od techniky k smysluplnější, a pro ně zdravější činnosti. A samozřejmě také to, aby se dítě z nudy neuchýlilo rizikovým aktivitám nebo „partičkám“.

Zapojit dítě do kolektivní činnosti je dnes módní v podstatě od prvních měsíců po narození. „Krátce po šestinedělí jsem potkala na procházce s kočárkem kamarádku s o něco starším potomkem, než máme my, a doslova mě udivilo, že se mě ihned začala vyptávat, jestli už chodíme plavat“, vzpomíná mladá maminka Lada. „Později jsem zjistila, že chodit s takhle malými dětmi ‚do kroužků‘ je nesmírně populární, a pokud nikam nechodíme, působím jako podivná matka.“ Řada rodičů, obzvlášť ve větších městech, je přesvědčena, že plavání, hudebně-taneční kroužek nebo angličtina je pro dítě v raném věku vzhledem k jeho vývoji nezbytností. Zároveň však dnes již dvouleté děti s klidem umisťujeme do „péče“ tabletu a s bez potíží vypouštíme fakt, že to zásadní, co dítě v tomto věku potřebuje, je čas vyplněný hrou a sounáležitostí s mámou nebo tátou.


Foto: Michal Kramář, Misijní klubko Klokoty

S nástupem školní docházky přichází zásadní změna režimu, dítě dostává první skutečné povinnosti, a měli bychom mít na paměti, že v mimoškolním čase se potřebuje především odreagovat. Ne zcela správná je myšlenka, že školáček má mít čas naplněný každý den do poslední skulinky. Často zapomínáme, že i on potřebuje prostor pro sebe, aby si klidně pohrál a odpočinul, zkrátka „dobít baterky“. Mnoho organizovaných kroužků vede k přetížení a k nechuti dělat cokoli. Obecně bývá doporučováno, že prvňáček by měl mít nejvíce dva kroužky, a to nejlépe herní, odpočinkové. Je také velmi důležité mít dostatek času si s dítětem odpoledne bez přehnané kritiky promluvit o tom, co bylo ve škole, ovšem nejen o známkách a učivu, ale také o vztazích s kamarády a spolužáky. Díky tomu si budujeme důvěru, která se nám vrátí v období jeho dospívání. Rovněž bychom neměli zapomínat, že do času mimo školu patří i vedení potomka k drobným domácím pracím, ovšem pod dohledem rodičů a s podporou a pochvalou. Stále totiž platí, že nácvik přijetí povinnosti a jejího dodržení je naše práce, nikoli školy, kroužku nebo společenství.

Čím se tedy při výběru zájmové činnosti řídit? Jsou děti na první pohled zapálené, tedy jasně vymezené, například pro sport nebo pro hudbu. Pak výběr kroužku není obtížný, rodiče i děti mají jednoduchou volbu. Ale pokud dítě vlastně nechce nic, a přesto bychom pro něj rádi vybrali nějaký smysluplný kroužek, nastává problém. „Přesně toto jsme řešili u mladšího syna“, dodává k tomuto pětatřicetiletý dvojnásobný otec Karel, „a skvělou volbou se nám stal skaut, kde se vlastně dítě setkává s širokým spektrem aktivit a činností, ale učí se i kamarádství a ohleduplnosti ke světu.“

S mimoškolní zájmovou činností často přichází také otázka financí. S ohledem na to se některé aktivity stávají pro naše děti nepřístupné. Dobrou možnost v tomto ohledu nabízejí domovy dětí a mládeže, kde kroužky bývají v mnohem přijatelnějších cenových relacích.

Kroužek by neměl být ani zbytečným zdrojem stresu pro rodiče. Často máme pocit, že abychom nic nezanedbali a dali dítěti maximum, musíme jej přihlásit na jazyky, do hudebky, na tancování i na karate. Následkem je tak náročná a složitá rodinná „logistika“, že jako rodiče podléháme nervozitě a večer už nemáme sílu si ani společně si posedět a promluvit. Nezapomínejme, že to nejcennější, co můžeme našim dětem dát, je náš čas, který s nimi strávíme.

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, listopad 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Santa go home aneb Proč pouštíme Santu do bytu

To, o co se předrevoluční režim tolik snažil, tedy nahradit Ježíška dědou Mrázem, a čemu jsme se s úspěchem ubránili, se dnes s lehkostí daří Santa Clausovi. Chlapíkovi v červeném oblečku z reklamy na Coca-Colu vytvořenou švédsko - americkým malířem Haddonem Sundblomem ve 30. letech 20. století. Opanoval řadu českých domácností v doprovodu sobů a skřítků.

Jak daleko však má k původnímu svatému Mikuláši… Proti tradici Santa Clause obecně asi nelze nic namítat, ale k nám tradičně prostě nepatří. A přesto si jej s klidem a často bezmyšlenkovitě usazujeme do našich domovů v podobě polštářků, hrnků, ozdob, vánočních oblečků, nasazujeme si sobí parohy a skřítkovské čapky. K některým vlézá po stěně domu oknem, s plným vakem, svítící a křičící kýčem. Proč? Odpověď je prostá - je vidět a můžeme si na něj sáhnout, nebo dokonce sednout. Jeho podobu si můžeme „koupit“. Ježíšek je imaginární. Navíc si jej každý představujeme trochu jinak, což konzumerismu dnešní globalizované doby nevyhovuje - nedá se totiž tak dobře zpeněžit.

Materializujme!

Kult nakupování, konzumu, doprovází společnosti od 50. let 20. století. Západní společnost zasáhl velkou vlnou komercionalizace všeho. V zemích na východ od železné opony pokulhával v podobě front a shánění často základních věcí, ale o to silněji k nám vtrhl v 90. letech minulého století. Mít, sáhnout, vlastnit se stalo potřebou. Barevný, zhmotnělý Santa se tak jednoduše stává výborným obchodním lákadlem. Navíc se coby dekorace dá umístit skutečně na cokoliv, a to nejen v zemích, kam tradičně patří. Výrobci jej potřebují dostat i do sféry původního vlivu Ježíška, aby mohli vyrábět ve velkém, více prodat, více vydělat. Santa – to je zisk. A o nic jiného v tomhle miliardovém vánočním byznysu přeci nejde.

(Ne)přemýšlejme

Ptám se Jitky, která se svou pětiletou dcerky kupuje prostírání se Santou, proč si ho vybrala pro slavnostní chvilky. „No… je to vánoční?“ odpovídá, ale vidí, že se zamýšlí spíš nad tím, proč se jí vlastně ptám, jestli jí ten Santa nevadí. „Nevím. Je to trochu zmatek, co?“ dodává se smíchem, ale prostírání stejně kupuje. Je hodně barevné a třpytí se. Tak proč by ne. Podobně odpovídá i David a Monikou, kteří jsou majitelé dvou svícnů se Santovými soby a několika malých vánočních skřítků zdobících jejich obývák, když se jich u čaje ptám, proč: „Dělá to vánoční atmosféru, nemyslíš?“ A když se jich ptám, jaké místo má santovská legenda v představě Vánoc u jejich dětí, v našem tradičním, Ježíškovském prostředí, dodávají velmi zdráhavou odpověď neodpověď: „Ale my držíme tradice, šupina pod talíř, krájíme jablka a tak. Vlastně nás to ani nenapadlo.“ Což ukazuje, jak všudypřítomná reklama na santovské Vánoce plíživě, ale o to intenzivněji ovlivňuje naši společnost a málokoho nutí, aby se při nakupování santovských nesmyslností zamyslel.

Zajímavou aktivitu vyvinul před několika lety v tomto smyslu frankfurtský kněz, páter Eckhard Bieger, a nazval ji „Santa free-zone“, tedy prostor bez Santy, v níž pomocí samolepek s přeškrtnutým červeným Santou upozorňuje na nebezpečí vytrácení původního významu vánočních svátků. Santu označuje za „komerční podvod“, bezobsažný, prázdný obraz nakupování a spotřeby, který se na hony vzdálil původnímu obrazu svatého Mikuláše.

Práce se zázrakem

Vánoce nám přitom zvlášť s ohledem na děti nabízejí nekonečné možnosti, jak mluvit o Bohu a jeho zázracích, protože s časem dětského těšení se přicházejí také jejich otázky, třeba: Jak to Ježíšek všechno stihne? Jak může být najednou na tolika místech? Čtyřicetiletá dvojnásobná matka Eva vidí odpovědi poměrně jasně, a jak dodává, v praxi to sama na svých dětech otestovala: „Kdy je v roce příhodnější čas dětem vysvětlit, co je to zázrak, než když se zčista jasna pod vánoční stromečkem objeví dárky? Ptají se, jak to Ježíšek stihne. Všechna racionální vysvětlení jsou ale v tuhle chvíli podle mne zbytečná – prostě „kouzlo“, vůle Boží, Ježíškova. Pomyslí si, a je to.“

A další otázky: Máme to dětem vlastně takhle říkat? Nebo mají od mala znát pravdu? „U nás to tak bylo. Nějak jsme nedokázali děti mystifikovat, asi proto, že dnes se už ve školce často dozvídají, že ‚Ježíšek není, dárky nosí rodiče‘, čemuž jsme chtěli předejít,“ vysvětluje Petr, otec dvou kluků, „proto jsme odmalička dětem říkali, že na památku kouzelné noci, kdy se Ježíšek narodil, slaví lidstvo jeho narozeniny také tím, že si na jeho počet z lásky dáváme dárky. Vzaly to úplně v pohodě, a my nemuseli vymýšlet složité taškařice kolem propašování dárků pod stromeček.“

Na závěr snad jen jedno netradiční vánoční přání: nechť se nám i do budoucna daří Ježíška ubránit. Vždyť našemu národu už moc původního nezbývá.

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, prosinec 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Sami na lásku

S proměnou společnosti se v čase souběžně mění i podoba rodiny, její tvar. Jedním z nejvýraznějších trendů vymezujících se proti tradiční rodině je ta vedená jedním rodičem, tedy monoparentální. V takových rodinách o dítě nejčastěji pečuje matka. Mýty a stereotypy o rodinách osamělých rodičů narůstají. Ale jaká je skutečnost?

Důvodem osamělého rodičovství bylo z historického hlediska nejčastěji vdovství. V reálném světě jediný způsob ukončení manželství, svazku z podstaty věci přirozeného a nezrušitelného. Když doba přinesla v první polovině 20. století fenomén rozvodu, znamenalo to rychlou a bohužel v zásadě jednoduchou variantu řešení manželského rozporu, jejímž důsledkem je statistika uvádějící rozvodovost ve více než polovině uzavřených svazků, rozvodů manželství s nezletilými dětmi je pak aktuálně téměř šedesát procent. Průměrné české manželství trvá necelých patnáct let.

V současnosti, kdy se dalším módním trendem stává „nebrat se“ (tedy partnerské soužití bez manželství - kohabitace), neoficiální statistiky hovoří o stejném počtu rozpadlých partnerství. Některá končí právě ve chvíli, kdy se partner dozví o těhotenství partnerky. Ať už odchází matka nebo otec, ten, kdo zůstává vždy, je dítě. Naprostá většina dětí, kterých se rozpad rodičovského vztahu dotýká, je dlouhodobě stresována, značná část rodin vedených jedním rodičem se potýká s materiální krizí.

A ještě o jednom způsobu vzniku samoživitelství je nutné se zmínit, a to o dobrovolném mateřství bez partnera. Variantě, kterou nejčastěji volí ženy starší třiceti let, dobře zajištěné, z větších měst. Důvodem volby je neschopnost či nechuť nalézt si stálého partnera do života, a to při současné touze po dítěti. Pojďme se na několika příbězích podívat, zda, či jak se samoživitelství může lišit v různých zmíněných variantách, a jak jej sami aktéři vnímají.

Lada je samoživitelkou již více než dvanáct let. Staršímu chlapci bude patnáct let, dceři třináct. Její manžel před lety požádal o rozvod, když si našel novou životní partnerku. „Mnohokrát jsme si slibovali, že spolu budeme v dobrém i zlém. Po třech letech od svatby byl konec,“ líčí Lada. Následoval spor o majetek zatížený hypotékou a dohady o péči o děti. „Odešla jsem bydlet k rodičům na venkov a snažila se najít si práci. Časem jsem si mohla najmout malý byt ve městě, kde byla i lepší práce. Horší a těžší břemeno však byly nekonečné tahanice o děti,“ vypráví Lada. Její manžel totiž z počátku chtěl obě děti do střídavé péče, což však bylo vzhledem k jejich věku zcela nevhodné. Lada pokračuje: „Asi po roce a půl jeho přítelkyně otěhotněla, manžel v souvislosti s tím o spor v podstatě ztratil zájem. Naštěstí, i toto se časem upravilo, dnes se vídají docela často a pravidelně“. Lada je přesvědčena, že nejtěžší na rozvodu bylo vyrovnat se s osobním selháním v roli manželky a potažmo i matky. „Stále jsem si kladla za vinu, co jsem kdy ve společném životě udělala špatně,“ dodává Lada.

Martin je sám s dnes dvanáctiletým Pavlem již pět let. „Manželka odešla do Británie za pracovní nabídkou, po dvou měsících jsme se měli stěhovat za ní, až najde byt a školu pro kloučka. Našla si však nového partnera a zůstala tam. Kromě psychické zátěže z nevěry, obrovského životního zklamání a nezbytného rozvodu jsem musel řešit, jak zvládne syn fakt, že bude vyrůstat bez mámy. Nedovedu si představit nic horšího,“ vypráví Martin. V nejtěžší době jeho života mu zásadně pomohlo společenství a stabilní zaměstnání, kde vycházeli velmi vstříc jeho nenadálé situaci. „V tom jsem měl velké štěstí, nikdy nebyl problém vzít si volno pro ošetřování dítěte, nebo i home office. Jinak bych celou situaci asi těžko zvládal,“ dodává Martin. Jeho bývalá manželka o syna zájem nejeví.

Petřin syn je jen její. V rodném listu nemá uvedeného otce. Přesně tak to Petra chtěla. „Těhotenství jsem plánovala. Můj tehdejší partner byl na mě finančně závislý, balancovali jsme na pomezí rozchodu, a nedokázala jsem si představit říci mu, že se vezmeme a budeme mít dítě. Nakonec jsem se rozhodla sama. Když jsem si byla jistá těhotenstvím, rozešli jsme se, a já si začala hledat práci v jiném městě, abych už porodila tam a můj bývalý partner o tom ani nevěděl. Synovi je dnes deset,“ popisuje své rozhodnutí Petra. Nejvíce se potýká s absencí mužského vzoru pro syna. „Ondra je typický chlap. Spoustu věcí se učím za chodu, ale vidím, jak obrazně řečeno tíhne ke každému muži, kterého v životě potká – soused, vedoucí na kroužku nebo můj bratr. Snažím se ze všech sil mu toto vynahradit, zvlášť když vidím jeho zklamané oči, že zase něco neumím nebo jak se říká - nedávám,“ doplňuje k svému životu samoživitelky Petra.

Příběhy mají společné jedno – děti, které buď znají jen jednoho rodiče, nebo velmi často žijí ve dvou rodinách: v původní s jedním z rodičů, a v druhé, kterou zakládá druhý rodič. Postrádají přítomnost primárního vzoru, nejčastěji otce, jelikož u nás je více než osmdesát procent monoparentálních rodin vedeno matkou. Neučí se v každodenním životě schopnost žít v partnerství, odpouštět si nesrovnalosti nebo rozpory z hádek nebo společných selhání, partnersky komunikovat a dělat kompromisy, naopak často si fixují možnost ze vztahu kdykoliv odejít, pokud něco není v pořádku, což dokládá i fakt, že se totiž u nás opakovaně rozvádí / rozchází asi dvacet procent populace v produktivním věku. Jak příběhy i statistická čísla o zvyšujícím se trendu jasně vypovídají.

Autorka: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, říjen 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Na dobré cestě

Právo dětí na rodiče a rodinu se nám zdá jasné a přirozené. Vychází z podstaty lidského druhu, který o svá mláďata pečuje nejdéle ze všech živočichů, než přijde čas, kdy jsou sama schopna přežít ve „skutečném“ světě. Od pradávna se však rodily děti, kterým právo na výchovu v rodině dopřáno nebylo. Děti nechtěné, nebo takové, jejichž rodiče se o ně prostě starat nemohli. Od sirotčinců a obchodníků s dětmi jsme ušli cestu, kterou dnes korunuje institut náhradní rodinné péče, jehož podstatou je poskytnout dětem opravdový domov, i když ne u svých biologických rodičů.

Náhradní rodinná péče má v současné době v České republice několik forem, od opatrovnictví a poručenství, přes pěstounskou péči, až po osvojení, lidově adopci. Pěstounství není v našich podmínkách nic tak nového, již od roku 1812 znal obecný zákoník občanský institut schovanství, což bylo v podstatě totéž. Specifickou formou, o které se dnes často hovoří, je pěstounská péče na přechodnou dobu (někdy označována jako profesionální pěstounská péče), jež má v řadě případů nahradit jinak nezbytný pobyt dítěte v ústavním zařízení, například v kojeneckém ústavu.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu je zde především pro malé děti, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že se v rychlé době buď budou moci vrátit do své rodiny anebo do jiné formy náhradní rodinné péče, především osvojení, pokud je to možné,“ vysvětluje Iveta Švecová, sociální pracovnice z organizace, která se dlouhodobě věnuje právě doprovázení pěstounských rodin. „Má dětem poskytnout domov po dobu nezbytně nutnou pro vyjasnění všech administrativních i jiných záležitostí, nejdéle však jeden rok,“ doplňuje. Pokud pěstoun či pěstounka přijímají sourozence, pak se tato doba počítá od přijetí posledního z nich. K pěstounce či pěstounovi na přechodnou dobu však mohou přijít i děti, jenž náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči, například při náhlé hospitalizaci rodiče, pokud není nablízku nikdo jiný, kdo by o dítě pečoval.

Být profesionálním pěstounem jistě není pro každého, zájemci procházejí širokým spektrem testů a šetření, zjišťuje se kromě jiného rodinná situace, životní zabezpečení, zdravotní stav, podpůrná síť rodiny a přátel, a „projdou-li“, pak také sérií přípravných kurzů, kde se učí především to, jak komunikovat s dítětem v různých věkových fázích a životních situacích, zklidnit jej, zmírnit prožité trauma a podobně.

Dítě přichází k pěstounům náhle, většinou velmi krátce po telefonátu příslušného sociálního pracovníka či pracovnice. Tuto praxi potvrzuje i paní Jana, zkušená profesionální pěstounka. „Mým prvním dítětem byl chlapeček, kterého matka zanechala v porodnici a byla zde vysoká pravděpodobnost budoucího nezrušitelného osvojení, tedy jeho trvalého umístění do láskyplné náhradní rodiny. V podstatě jsem měla pouze tři dny se na to připravit, ale především materiálním vybavením, psychicky jsem připravená byla a nesmírně jsem se těšila.“ Klučík byl v rodině čtyři měsíce, pak putoval natrvalo k náhradním rodičům. Díky Janině péči nemusel strávit tak důležité první měsíce svého života v ústavním zařízení. Další dítě paní Jana přijala již čtrnáct dnů po chlapcově odchodu. „Trochu jsem se obávala srovnávání, ale s novým dítětem tu doslova od prvního momentu byl i nový vztah. Tentokrát to byla holčička, už starší, odebraná z rodiny, ustrašená, měla jsem pocit, že se bojí i plakat. První měsíc jsem ji téměř neustále chovala, aby se zklidnila a nabyla alespoň trochu jistoty. Bylo to smutné, ale i radostné zároveň, když jsem viděla, jak den ode dne rozkvétá,“ vzpomíná Jana.

Pěstounská péče na přechodnou dobu bývá někdy laickou veřejností nesprávně pochopena, hovoří se například o možnosti nepřirozené fixace dítěte na pěstounku či pěstouna a podobně. Iveta Švecová k tomuto dodává: „Podobné obavy jsou zcela zbytečné a v podstatě nesmyslné. Dítě, obzvláště velmi malé, potřebuje konkrétního člověka, který o něj pečuje, je tu pro něj, utěší jej, hraje si s ním, uspokojuje jeho potřeby.“ Toto není schopno dát dítěti sebelepší ústavní zařízení. Zanedbávání citových potřeb dítěte, i když samozřejmě nezáměrné, vycházející z pracovního vytížení laskavého personálu, se může projevit formami hospitalismu nebo dnes velmi hojně diskutované poruchy vazby, neboli attachmentu. „Nastává často u dětí, jež nemají šanci připoutat se k jedné pečující osobě, tedy přirozeně nejčastěji k matce, a jsou odkázány na péči ústavní, kde právě ve velmi raném věku nemůže být plně uspokojena jejich potřeba bezpečí. Ovlivňuje dítě do budoucna. Porucha vazby bohužel však může vzniknout i v běžné rodinné výchově,“ poznamenává Iveta Švecová. Děti v přechodné pěstounské péči jsou tohoto ušetřeny, mají „svého“ člověka, který je pro ně k dispozici dvacet čtyři hodin denně.

Profesionálních pěstounů v současné době není dostatek, zásadní ovšem rozhodně není množství, nýbrž kvalita, zajištěná prověřovacím postupem pro výběr pěstounů. V tomto kontextu je minimálně zvláštní zvažovat rychlé ukončení praxe kojeneckých ústavů, když děti v nich dennodenně umísťované nebudou mít kam odejít. Jejich šancí je tedy právě intenzivní podpora pěstounské péče, ať na dobu přechodnou či dlouhodobou.

Autor: Martina Hrušková
Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, září 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické.

Nejbližší akce

Úterý 1.Kvě 2018
14:00

Cesta do pravěku

1.6.2018 - Super akce pro děti i dospělé na Sokolském ostrově.
Zobrazit více
Úterý 1.Kvě 2018
14:30

Škola základ života

31.5.2018  - Zábavné odpoledne pro celou rodinu!
Zobrazit více
Čtvrtek 3.Kvě 2018
08:00

Letní příměstské tábory

Ideálně strávený čas Vašich dětí na příměstském táboře
Zobrazit více
Neděle 27.Kvě 2018
14:00

Dětský den se Šikulkou

Tradiční akce Šikulky a Hasičů Vráto
Zobrazit více

Probíhá anketa

Myslíte si, že město České Budějovice je přátelské rodině?

V rámci článku: O projektu

Hlasovat