(+420) 386 801 623

Sami na lásku

S proměnou společnosti se v čase souběžně mění i podoba rodiny, její tvar. Jedním z nejvýraznějších trendů vymezujících se proti tradiční rodině je ta vedená jedním rodičem, tedy monoparentální. V takových rodinách o dítě nejčastěji pečuje matka. Mýty a stereotypy o rodinách osamělých rodičů narůstají. Ale jaká je skutečnost?

Důvodem osamělého rodičovství bylo z historického hlediska nejčastěji vdovství. V reálném světě jediný způsob ukončení manželství, svazku z podstaty věci přirozeného a nezrušitelného. Když doba přinesla v první polovině 20. století fenomén rozvodu, znamenalo to rychlou a bohužel v zásadě jednoduchou variantu řešení manželského rozporu, jejímž důsledkem je statistika uvádějící rozvodovost ve více než polovině uzavřených svazků, rozvodů manželství s nezletilými dětmi je pak aktuálně téměř šedesát procent. Průměrné české manželství trvá necelých patnáct let.

V současnosti, kdy se dalším módním trendem stává „nebrat se“ (tedy partnerské soužití bez manželství - kohabitace), neoficiální statistiky hovoří o stejném počtu rozpadlých partnerství. Některá končí právě ve chvíli, kdy se partner dozví o těhotenství partnerky. Ať už odchází matka nebo otec, ten, kdo zůstává vždy, je dítě. Naprostá většina dětí, kterých se rozpad rodičovského vztahu dotýká, je dlouhodobě stresována, značná část rodin vedených jedním rodičem se potýká s materiální krizí.

A ještě o jednom způsobu vzniku samoživitelství je nutné se zmínit, a to o dobrovolném mateřství bez partnera. Variantě, kterou nejčastěji volí ženy starší třiceti let, dobře zajištěné, z větších měst. Důvodem volby je neschopnost či nechuť nalézt si stálého partnera do života, a to při současné touze po dítěti. Pojďme se na několika příbězích podívat, zda, či jak se samoživitelství může lišit v různých zmíněných variantách, a jak jej sami aktéři vnímají.

Lada je samoživitelkou již více než dvanáct let. Staršímu chlapci bude patnáct let, dceři třináct. Její manžel před lety požádal o rozvod, když si našel novou životní partnerku. „Mnohokrát jsme si slibovali, že spolu budeme v dobrém i zlém. Po třech letech od svatby byl konec,“ líčí Lada. Následoval spor o majetek zatížený hypotékou a dohady o péči o děti. „Odešla jsem bydlet k rodičům na venkov a snažila se najít si práci. Časem jsem si mohla najmout malý byt ve městě, kde byla i lepší práce. Horší a těžší břemeno však byly nekonečné tahanice o děti,“ vypráví Lada. Její manžel totiž z počátku chtěl obě děti do střídavé péče, což však bylo vzhledem k jejich věku zcela nevhodné. Lada pokračuje: „Asi po roce a půl jeho přítelkyně otěhotněla, manžel v souvislosti s tím o spor v podstatě ztratil zájem. Naštěstí, i toto se časem upravilo, dnes se vídají docela často a pravidelně“. Lada je přesvědčena, že nejtěžší na rozvodu bylo vyrovnat se s osobním selháním v roli manželky a potažmo i matky. „Stále jsem si kladla za vinu, co jsem kdy ve společném životě udělala špatně,“ dodává Lada.

Martin je sám s dnes dvanáctiletým Pavlem již pět let. „Manželka odešla do Británie za pracovní nabídkou, po dvou měsících jsme se měli stěhovat za ní, až najde byt a školu pro kloučka. Našla si však nového partnera a zůstala tam. Kromě psychické zátěže z nevěry, obrovského životního zklamání a nezbytného rozvodu jsem musel řešit, jak zvládne syn fakt, že bude vyrůstat bez mámy. Nedovedu si představit nic horšího,“ vypráví Martin. V nejtěžší době jeho života mu zásadně pomohlo společenství a stabilní zaměstnání, kde vycházeli velmi vstříc jeho nenadálé situaci. „V tom jsem měl velké štěstí, nikdy nebyl problém vzít si volno pro ošetřování dítěte, nebo i home office. Jinak bych celou situaci asi těžko zvládal,“ dodává Martin. Jeho bývalá manželka o syna zájem nejeví.

Petřin syn je jen její. V rodném listu nemá uvedeného otce. Přesně tak to Petra chtěla. „Těhotenství jsem plánovala. Můj tehdejší partner byl na mě finančně závislý, balancovali jsme na pomezí rozchodu, a nedokázala jsem si představit říci mu, že se vezmeme a budeme mít dítě. Nakonec jsem se rozhodla sama. Když jsem si byla jistá těhotenstvím, rozešli jsme se, a já si začala hledat práci v jiném městě, abych už porodila tam a můj bývalý partner o tom ani nevěděl. Synovi je dnes deset,“ popisuje své rozhodnutí Petra. Nejvíce se potýká s absencí mužského vzoru pro syna. „Ondra je typický chlap. Spoustu věcí se učím za chodu, ale vidím, jak obrazně řečeno tíhne ke každému muži, kterého v životě potká – soused, vedoucí na kroužku nebo můj bratr. Snažím se ze všech sil mu toto vynahradit, zvlášť když vidím jeho zklamané oči, že zase něco neumím nebo jak se říká - nedávám,“ doplňuje k svému životu samoživitelky Petra.

Příběhy mají společné jedno – děti, které buď znají jen jednoho rodiče, nebo velmi často žijí ve dvou rodinách: v původní s jedním z rodičů, a v druhé, kterou zakládá druhý rodič. Postrádají přítomnost primárního vzoru, nejčastěji otce, jelikož u nás je více než osmdesát procent monoparentálních rodin vedeno matkou. Neučí se v každodenním životě schopnost žít v partnerství, odpouštět si nesrovnalosti nebo rozpory z hádek nebo společných selhání, partnersky komunikovat a dělat kompromisy, naopak často si fixují možnost ze vztahu kdykoliv odejít, pokud něco není v pořádku, což dokládá i fakt, že se totiž u nás opakovaně rozvádí / rozchází asi dvacet procent populace v produktivním věku. Jak příběhy i statistická čísla o zvyšujícím se trendu jasně vypovídají.

 

Autorka: Martina Hrušková

Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, říjen 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické


 

Na dobré cestě

Právo dětí na rodiče a rodinu se nám zdá jasné a přirozené. Vychází z podstaty lidského druhu, který o svá mláďata pečuje nejdéle ze všech živočichů, než přijde čas, kdy jsou sama schopna přežít ve „skutečném“ světě. Od pradávna se však rodily děti, kterým právo na výchovu v rodině dopřáno nebylo. Děti nechtěné, nebo takové, jejichž rodiče se o ně prostě starat nemohli. Od sirotčinců a obchodníků s dětmi jsme ušli cestu, kterou dnes korunuje institut náhradní rodinné péče, jehož podstatou je poskytnout dětem opravdový domov, i když ne u svých biologických rodičů.

Náhradní rodinná péče má v současné době v České republice několik forem, od opatrovnictví a poručenství, přes pěstounskou péči, až po osvojení, lidově adopci. Pěstounství není v našich podmínkách nic tak nového, již od roku 1812 znal obecný zákoník občanský institut schovanství, což bylo v podstatě totéž. Specifickou formou, o které se dnes často hovoří, je pěstounská péče na přechodnou dobu (někdy označována jako profesionální pěstounská péče), jež má v řadě případů nahradit jinak nezbytný pobyt dítěte v ústavním zařízení, například v kojeneckém ústavu.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu je zde především pro malé děti, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že se v rychlé době buď budou moci vrátit do své rodiny anebo do jiné formy náhradní rodinné péče, především osvojení, pokud je to možné,“ vysvětluje Iveta Švecová, sociální pracovnice z organizace, která se dlouhodobě věnuje právě doprovázení pěstounských rodin. „Má dětem poskytnout domov po dobu nezbytně nutnou pro vyjasnění všech administrativních i jiných záležitostí, nejdéle však jeden rok,“ doplňuje. Pokud pěstoun či pěstounka přijímají sourozence, pak se tato doba počítá od přijetí posledního z nich. K pěstounce či pěstounovi na přechodnou dobu však mohou přijít i děti, jenž náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči, například při náhlé hospitalizaci rodiče, pokud není nablízku nikdo jiný, kdo by o dítě pečoval.

Být profesionálním pěstounem jistě není pro každého, zájemci procházejí širokým spektrem testů a šetření, zjišťuje se kromě jiného rodinná situace, životní zabezpečení, zdravotní stav, podpůrná síť rodiny a přátel, a „projdou-li“, pak také sérií přípravných kurzů, kde se učí především to, jak komunikovat s dítětem v různých věkových fázích a životních situacích, zklidnit jej, zmírnit prožité trauma a podobně.

Dítě přichází k pěstounům náhle, většinou velmi krátce po telefonátu příslušného sociálního pracovníka či pracovnice. Tuto praxi potvrzuje i paní Jana, zkušená profesionální pěstounka. „Mým prvním dítětem byl chlapeček, kterého matka zanechala v porodnici a byla zde vysoká pravděpodobnost budoucího nezrušitelného osvojení, tedy jeho trvalého umístění do láskyplné náhradní rodiny. V podstatě jsem měla pouze tři dny se na to připravit, ale především materiálním vybavením, psychicky jsem připravená byla a nesmírně jsem se těšila.“ Klučík byl v rodině čtyři měsíce, pak putoval natrvalo k náhradním rodičům. Díky Janině péči nemusel strávit tak důležité první měsíce svého života v ústavním zařízení. Další dítě paní Jana přijala již čtrnáct dnů po chlapcově odchodu. „Trochu jsem se obávala srovnávání, ale s novým dítětem tu doslova od prvního momentu byl i nový vztah. Tentokrát to byla holčička, už starší, odebraná z rodiny, ustrašená, měla jsem pocit, že se bojí i plakat. První měsíc jsem ji téměř neustále chovala, aby se zklidnila a nabyla alespoň trochu jistoty. Bylo to smutné, ale i radostné zároveň, když jsem viděla, jak den ode dne rozkvétá,“ vzpomíná Jana.

Pěstounská péče na přechodnou dobu bývá někdy laickou veřejností nesprávně pochopena, hovoří se například o možnosti nepřirozené fixace dítěte na pěstounku či pěstouna a podobně. Iveta Švecová k tomuto dodává: „Podobné obavy jsou zcela zbytečné a v podstatě nesmyslné. Dítě, obzvláště velmi malé, potřebuje konkrétního člověka, který o něj pečuje, je tu pro něj, utěší jej, hraje si s ním, uspokojuje jeho potřeby.“ Toto není schopno dát dítěti sebelepší ústavní zařízení. Zanedbávání citových potřeb dítěte, i když samozřejmě nezáměrné, vycházející z pracovního vytížení laskavého personálu, se může projevit formami hospitalismu nebo dnes velmi hojně diskutované poruchy vazby, neboli attachmentu. „Nastává často u dětí, jež nemají šanci připoutat se k jedné pečující osobě, tedy přirozeně nejčastěji k matce, a jsou odkázány na péči ústavní, kde právě ve velmi raném věku nemůže být plně uspokojena jejich potřeba bezpečí. Ovlivňuje dítě do budoucna. Porucha vazby bohužel však může vzniknout i v běžné rodinné výchově,“ poznamenává Iveta Švecová. Děti v přechodné pěstounské péči jsou tohoto ušetřeny, mají „svého“ člověka, který je pro ně k dispozici dvacet čtyři hodin denně.

Profesionálních pěstounů v současné době není dostatek, zásadní ovšem rozhodně není množství, nýbrž kvalita, zajištěná prověřovacím postupem pro výběr pěstounů. V tomto kontextu je minimálně zvláštní zvažovat rychlé ukončení praxe kojeneckých ústavů, když děti v nich dennodenně umísťované nebudou mít kam odejít. Jejich šancí je tedy právě intenzivní podpora pěstounské péče, ať na dobu přechodnou či dlouhodobou.

Autor: Martina Hrušková

Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, září 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické.

Nejbližší akce

Středa 25.Října 2017
09:00

Budějovický advent

S programem Budějovického adventu se určitě správně naladíte a prožijete příjemný předvánoční čas.
Zobrazit více
Pondělí 30.Října 2017
10:00

Předvánoční TVOŘENÍ.

Přijďte si vyrobit ty nejkrásnější dárky.
Zobrazit více
Úterý 31.Října 2017
08:00

Práce s dýhou - Marketerie pro děti

Nechte děti tvořit - s přírodním materiálem.
Zobrazit více
Úterý 31.Října 2017
18:00

Pilates

Mamky a taťkové, přijďte si zacvičit, získejte kontrolu nad svým tělem a vylepšete jeho ohebnost.
Zobrazit více

Probíhá anketa

Myslíte si, že město České Budějovice je přátelské rodině?

V rámci článku: O projektu

Hlasovat