(+420) 386 801 623

Santa go home aneb Proč pouštíme Santu do bytu

To, o co se předrevoluční režim tolik snažil, tedy nahradit Ježíška dědou Mrázem, a čemu jsme se s úspěchem ubránili, se dnes s lehkostí daří Santa Clausovi. Chlapíkovi v červeném oblečku z reklamy na Coca-Colu vytvořenou švédsko - americkým malířem Haddonem Sundblomem ve 30. letech 20. století. Opanoval řadu českých domácností v doprovodu sobů a skřítků.

Jak daleko však má k původnímu svatému Mikuláši… Proti tradici Santa Clause obecně asi nelze nic namítat, ale k nám tradičně prostě nepatří. A přesto si jej s klidem a často bezmyšlenkovitě usazujeme do našich domovů v podobě polštářků, hrnků, ozdob, vánočních oblečků, nasazujeme si sobí parohy a skřítkovské čapky. K některým vlézá po stěně domu oknem, s plným vakem, svítící a křičící kýčem. Proč? Odpověď je prostá - je vidět a můžeme si na něj sáhnout, nebo dokonce sednout. Jeho podobu si můžeme „koupit“. Ježíšek je imaginární. Navíc si jej každý představujeme trochu jinak, což konzumerismu dnešní globalizované doby nevyhovuje - nedá se totiž tak dobře zpeněžit.

Materializujme!

Kult nakupování, konzumu, doprovází společnosti od 50. let 20. století. Západní společnost zasáhl velkou vlnou komercionalizace všeho. V zemích na východ od železné opony pokulhával v podobě front a shánění často základních věcí, ale o to silněji k nám vtrhl v 90. letech minulého století. Mít, sáhnout, vlastnit se stalo potřebou. Barevný, zhmotnělý Santa se tak jednoduše stává výborným obchodním lákadlem. Navíc se coby dekorace dá umístit skutečně na cokoliv, a to nejen v zemích, kam tradičně patří. Výrobci jej potřebují dostat i do sféry původního vlivu Ježíška, aby mohli vyrábět ve velkém, více prodat, více vydělat. Santa – to je zisk. A o nic jiného v tomhle miliardovém vánočním byznysu přeci nejde.

(Ne)přemýšlejme

Ptám se Jitky, která se svou pětiletou dcerky kupuje prostírání se Santou, proč si ho vybrala pro slavnostní chvilky. „No… je to vánoční?“ odpovídá, ale vidí, že se zamýšlí spíš nad tím, proč se jí vlastně ptám, jestli jí ten Santa nevadí. „Nevím. Je to trochu zmatek, co?“ dodává se smíchem, ale prostírání stejně kupuje. Je hodně barevné a třpytí se. Tak proč by ne. Podobně odpovídá i David a Monikou, kteří jsou majitelé dvou svícnů se Santovými soby a několika malých vánočních skřítků zdobících jejich obývák, když se jich u čaje ptám, proč: „Dělá to vánoční atmosféru, nemyslíš?“ A když se jich ptám, jaké místo má santovská legenda v představě Vánoc u jejich dětí, v našem tradičním, Ježíškovském prostředí, dodávají velmi zdráhavou odpověď neodpověď: „Ale my držíme tradice, šupina pod talíř, krájíme jablka a tak. Vlastně nás to ani nenapadlo.“ Což ukazuje, jak všudypřítomná reklama na santovské Vánoce plíživě, ale o to intenzivněji ovlivňuje naši společnost a málokoho nutí, aby se při nakupování santovských nesmyslností zamyslel.

Zajímavou aktivitu vyvinul před několika lety v tomto smyslu frankfurtský kněz, páter Eckhard Bieger, a nazval ji „Santa free-zone“, tedy prostor bez Santy, v níž pomocí samolepek s přeškrtnutým červeným Santou upozorňuje na nebezpečí vytrácení původního významu vánočních svátků. Santu označuje za „komerční podvod“, bezobsažný, prázdný obraz nakupování a spotřeby, který se na hony vzdálil původnímu obrazu svatého Mikuláše.

Práce se zázrakem

Vánoce nám přitom zvlášť s ohledem na děti nabízejí nekonečné možnosti, jak mluvit o Bohu a jeho zázracích, protože s časem dětského těšení se přicházejí také jejich otázky, třeba: Jak to Ježíšek všechno stihne? Jak může být najednou na tolika místech? Čtyřicetiletá dvojnásobná matka Eva vidí odpovědi poměrně jasně, a jak dodává, v praxi to sama na svých dětech otestovala: „Kdy je v roce příhodnější čas dětem vysvětlit, co je to zázrak, než když se zčista jasna pod vánoční stromečkem objeví dárky? Ptají se, jak to Ježíšek stihne. Všechna racionální vysvětlení jsou ale v tuhle chvíli podle mne zbytečná – prostě „kouzlo“, vůle Boží, Ježíškova. Pomyslí si, a je to.“

A další otázky: Máme to dětem vlastně takhle říkat? Nebo mají od mala znát pravdu? „U nás to tak bylo. Nějak jsme nedokázali děti mystifikovat, asi proto, že dnes se už ve školce často dozvídají, že ‚Ježíšek není, dárky nosí rodiče‘, čemuž jsme chtěli předejít,“ vysvětluje Petr, otec dvou kluků, „proto jsme odmalička dětem říkali, že na památku kouzelné noci, kdy se Ježíšek narodil, slaví lidstvo jeho narozeniny také tím, že si na jeho počet z lásky dáváme dárky. Vzaly to úplně v pohodě, a my nemuseli vymýšlet složité taškařice kolem propašování dárků pod stromeček.“

Na závěr snad jen jedno netradiční vánoční přání: nechť se nám i do budoucna daří Ježíška ubránit. Vždyť našemu národu už moc původního nezbývá.

 

Autorka: Martina Hrušková

Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, prosinec 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické

Informační bulletin

Pravidelný bulletin se souhrnem zajímavostí a informací z oblasti rodiny
Chci se odhlásit z odběru

Probíhá anketa

Myslíte si, že město České Budějovice je přátelské rodině?

V rámci článku: O projektu

Hlasovat