Práce z lásky

Svět se mění, populace stárne, ztrácíme životní jistoty… to všechno slýcháme z médií doprovázené komentáři a statistikami vysvětlujícími, jak se zmíněné jevy projevují celospolečensky. Ale jak v rodině? Velmi často hutně obloženým sendvičem.

„Jsem v podstatě stále ve stresu. Snažím se zvládnout všechno, ale nám pocit, že to dělám jen nedokonale, pořád někoho z mých milých zanedbávám,“ stýská si jednačtyřicetiletá Markéta, typická představitelka tzv. sendvičové generace, společenského jevu, kdy rodiče nezaopatřených dětí zároveň pravidelně pečují o své stárnoucí rodiče. Jen pro představu: dotýká se to 47 % lidí ve věku mezi 37 - 55 rokem, kteří mají rodiče starší 65 let, potřebující pravidelnou péči, a zároveň děti ve věku do patnácti let. Uprostřed stojící pár je z jedné strany „obložen“ dětmi, z druhé rodiči, a společně pak tvoří právě onen sendvič. V generacích minulých rozhodně nebyl tak častý, jelikož věk prvorodiček byl mnohem nižší. Dnes přesáhl třicet let (jen pro zajímavost – v roce 1990 to bylo 22 let). Je tedy jasné, že kolem čtyřicítky máme ještě velmi malé děti. A až ty budou mít první potomky, bude nám kolem sedmdesáti. Podle předpokladů by v roce 2025 na stovku žen v produktivním věku mohlo připadat 55 lidí starších osmdesáti let.

Foto: Iva Horálková / Člověk a víra

V rámci „labour of love“, tedy česky „práce z lásky“, jak bývá tento fenomén v zahraničí také označován, se ve většině případů jedná o pravidelnou péči, představující úklid, vaření, nákup, ovšem senior či seniorka jsou schopni o sebe pečovat sami, ve svém domově, kde chtějí žít a vést svůj život, i když s dopomocí. To je právě příklad Markétiny rodiny: „Moc ráda k mamince chodím, všechno ráda obstarávám, ale někdy to opravdu nestíhám, protože máme tři nezletilé děti. Nejmladší jde do první třídy, od září přibydou další domácí úkoly. Můj každodenní pocit je: nestíhám, selhávám,“ přiznává.

Srdce velí jasně, ale realita může být jiná. Střední generace, která vyplňuje vnitřek sendviče, bývá obvykle rovněž závislá na dvou příjmech do rodiny, což v současné době podporuje počet uzavřených hypoték na bydlení. A pro centrální pár vyvstává velmi těžká otázka, jak se zachovat, jak celou sendvičovou situaci zvládnout. „Před šesti lety onemocněl můj otec, matku již nemám, a potřeboval péči. Manželka končila rodičovskou dovolenou, tak se alespoň měsíc mohla starat, ale pak byla nucena nastoupit do práce, jinak by jí již nedrželi místo,“ vzpomíná padesátiletý Petr, „vzal jsem si tedy v práci dovolenou do té doby, než se otec uzdravil. Před rokem se situace opakovala. V práci nám odmítli vyjít vstříc dlouhodobým neplaceným volnem, a protože jsme se chtěli o otce starat doma, musela manželka nakonec opravdu z práce odejít, což zásadně změnilo naši ekonomickou situaci, vzhledem k tomu, že platíme hypotéku na bydlení. Úspory docházejí a my řešíme, jak dál, protože dědu chceme mít doma, to však vyžaduje celodenní péči. Také potřebujeme udržet bydlení pro nás a naše děti, navíc první syn půjde brzy na vysokou a my bychom jej samozřejmě chtěli podporovat.“

Jak je patrné, tento mezigenerační dialog v rodině představuje kromě jiného vlastně otázkou sladění péče a práce, což problém přenáší na úroveň, na níž by spolu měli spolupracovat stát, rodina i zaměstnavatelé. A nejedná se pouze o adekvátně nastavenou výši státem přiznaného příspěvku na péči. Velmi efektivním nástrojem, který mají v rukou zaměstnavatelé, je například pružná pracovní doba, nebo sdílené pracovní místo, zkrácený pracovní úvazek, či možnost pracovat z domova. Záleží pouze na jejich vůli, pokud to jde, podat zaměstnanci pomocnou ruku

Autorka: Martina Hrušková

Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, březen 2018 / ročník XXVIII; vydává Biskupství českobudějovické