(+420) 386 801 623

Na dobré cestě (z rubriky Naše téma)

Právo dětí na rodiče a rodinu se nám zdá jasné a přirozené. Vychází z podstaty lidského druhu, který o svá mláďata pečuje nejdéle ze všech živočichů, než přijde čas, kdy jsou sama schopna přežít ve „skutečném“ světě. Od pradávna se však rodily děti, kterým právo na výchovu v rodině dopřáno nebylo. Děti nechtěné, nebo takové, jejichž rodiče se o ně prostě starat nemohli. Od sirotčinců a obchodníků s dětmi jsme ušli cestu, kterou dnes korunuje institut náhradní rodinné péče, jehož podstatou je poskytnout dětem opravdový domov, i když ne u svých biologických rodičů.

Náhradní rodinná péče má v současné době v České republice několik forem, od opatrovnictví a poručenství, přes pěstounskou péči, až po osvojení, lidově adopci. Pěstounství není v našich podmínkách nic tak nového, již od roku 1812 znal obecný zákoník občanský institut schovanství, což bylo v podstatě totéž. Specifickou formou, o které se dnes často hovoří, je pěstounská péče na přechodnou dobu(někdy označována jako profesionální pěstounská péče), jež má v řadě případů nahradit jinak nezbytný pobyt dítěte v ústavním zařízení, například v kojeneckém ústavu.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu je zde především pro malé děti, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že se v rychlé době buď budou moci vrátit do své rodiny anebo do jiné formy náhradní rodinné péče, především osvojení, pokud je to možné,“ vysvětluje Iveta Švecová, sociální pracovnice z organizace, která se dlouhodobě věnuje právě doprovázení pěstounských rodin. „Má dětem poskytnout domov po dobu nezbytně nutnou pro vyjasnění všech administrativních i jiných záležitostí, nejdéle však jeden rok,“ doplňuje. Pokud pěstoun či pěstounka přijímají sourozence, pak se tato doba počítá od přijetí posledního z nich. K pěstounce či pěstounovi na přechodnou dobu však mohou přijít i děti, jenž náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči, například při náhlé hospitalizaci rodiče, pokud není nablízku nikdo jiný, kdo by o dítě pečoval.

Být profesionálním pěstounem jistě není pro každého, zájemci procházejí širokým spektrem testů a šetření, zjišťuje se kromě jiného rodinná situace, životní zabezpečení, zdravotní stav, podpůrná síť rodiny a přátel, a „projdou-li“, pak také sérií přípravných kurzů, kde se učí především to, jak komunikovat s dítětem v různých věkových fázích a životních situacích, zklidnit jej, zmírnit prožité trauma a podobně.

Dítě přichází k pěstounům náhle, většinou velmi krátce po telefonátu příslušného sociálního pracovníka či pracovnice. Tuto praxi potvrzuje i paní Jana, zkušená profesionální pěstounka. „Mým prvním dítětem byl chlapeček, kterého matka zanechala v porodnici a byla zde vysoká pravděpodobnost budoucího nezrušitelného osvojení, tedy jeho trvalého umístění do láskyplné náhradní rodiny. V podstatě jsem měla pouze tři dny se na to připravit, ale především materiálním vybavením, psychicky jsem připravená byla a nesmírně jsem se těšila.“ Klučík byl v rodině čtyři měsíce, pak putoval natrvalo k náhradním rodičům. Díky Janině péči nemusel strávit tak důležité první měsíce svého života v ústavním zařízení. Další dítě paní Jana přijala již čtrnáct dnů po chlapcově odchodu. „Trochu jsem se obávala srovnávání, ale s novým dítětem tu doslova od prvního momentu byl i nový vztah. Tentokrát to byla holčička, už starší, odebraná z rodiny, ustrašená, měla jsem pocit, že se bojí i plakat. První měsíc jsem ji téměř neustále chovala, aby se zklidnila a nabyla alespoň trochu jistoty. Bylo to smutné, ale i radostné zároveň, když jsem viděla, jak den ode dne rozkvétá,“ vzpomíná Jana.

Pěstounská péče na přechodnou dobu bývá někdy laickou veřejností nesprávně pochopena, hovoří se například o možnosti nepřirozené fixace dítěte na pěstounku či pěstouna a podobně. Iveta Švecová k tomuto dodává: „Podobné obavy jsou zcela zbytečné a v podstatě nesmyslné. Dítě, obzvláště velmi malé, potřebuje konkrétního člověka, který o něj pečuje, je tu pro něj, utěší jej, hraje si s ním, uspokojuje jeho potřeby.“ Toto není schopno dát dítěti sebelepší ústavní zařízení. Zanedbávání citových potřeb dítěte, i když samozřejmě nezáměrné, vycházející z pracovního vytížení laskavého personálu, se může projevit formami hospitalismu nebo dnes velmi hojně diskutované poruchy vazby, neboli attachmentu. „Nastává často u dětí, jež nemají šanci připoutat se k jedné pečující osobě, tedy přirozeně nejčastěji k matce, a jsou odkázány na péči ústavní, kde právě ve velmi raném věku nemůže být plně uspokojena jejich potřeba bezpečí. Ovlivňuje dítě do budoucna. Porucha vazby bohužel však může vzniknout i v běžné rodinné výchově,“ poznamenává Iveta Švecová. Děti v přechodné pěstounské péči jsou tohoto ušetřeny, mají „svého“ člověka, který je pro ně k dispozici dvacet čtyři hodin denně.

Profesionálních pěstounů v současné době není dostatek, zásadní ovšem rozhodně není množství, nýbrž kvalita, zajištěná prověřovacím postupem pro výběr pěstounů. V tomto kontextu je minimálně zvláštní zvažovat rychlé ukončení praxe kojeneckých ústavů, když děti v nich dennodenně umísťované nebudou mít kam odejít. Jejich šancí je tedy právě intenzivní podpora pěstounské péče, ať na dobu přechodnou či dlouhodobou.

Autor: Martina Hrušková

Uveřejněno v měsíčníku AKTUALITY – SETKÁNÍ, září 2017 / ročník XXVII; vydává Biskupství českobudějovické.

Informační bulletin

Pravidelný bulletin se souhrnem zajímavostí a informací z oblasti rodiny
Chci se odhlásit z odběru

Probíhá anketa

Myslíte si, že město České Budějovice je přátelské rodině?

V rámci článku: O projektu

Hlasovat